Druhý krok: přidáváme okna a dům se nadechuje

Okna jsou moment, kdy se dřevostavba poprvé opravdu otevře světu. Do té doby je to spíš skořápka – bezpečná, ale zavřená. My jsme od začátku věděli, že dominantou celé spodní části musí být velkoformátové okno, které propojí interiér s krajinou. Ne jen na koukání. Chtěli jsme, aby bylo sedací, aby se u něj dalo zastavit, sednout si, koukat ven a být.

Otázka zněla jednoduše, odpověď už méně:
Jak sehnat všechna okna – včetně velkého – s omezeným rozpočtem?
Limit byl jasný: do 20 000 Kč za všechny.

Podařilo se. Nakonec objednáváme čtyři okna celkem. Dominantní má zhruba dva metry na šířku a hned od první chvíle je jasné, že to byla správná volba. Dům se s ním úplně promění.

V Pertolticích navíc potkáváme místního řemeslníka, který nám doslova „spadl z nebe“. Pomáhá nám s montáží, trpělivě vysvětluje, nic mu není zatěžko. Nejsme mu na obtíž – naopak. Učí nás, ukazuje, přemýšlí nahlas. Lepšího jsme zatím nepotkali a jsme za to neskutečně vděční.

Spousta věcí je pro nás úplně nových. Nevíme přesně, jak se co dělá, kde co podložit, v jakém sledu. Ale vrháme se do toho s nadšením, s chutí učit se a s pocitem, že to tak má být. Zatímco venku je sychravo a nevlídno, v malých kamínkách si zatápíme a uvnitř je poprvé opravdu útulno.

V hlavě už si začínám představovat, jak to tu bude jednou vypadat. Kde se bude sedět. Kde se bude povídat. Kde se bude jen mlčky koukat ven.

Velkou výhodou je, že už při koupi byla dřevostavba napojená na elektřinu i vodu z řádu. Obrovská úleva. Vodu ale zatím nezapínáme – počasí nepřeje a trubky jsou zatím vyvedené jen do prostoru. Všechno má svůj čas.

A pak jsou tu momenty, které se nečekají.
Uvnitř postupně nacházíme talíře, ve skříňce kečup a hořčici. Najednou je nám úzko. Jako by tu ten, kdo začal stavět před námi, jen na chvíli odešel. Jakoby měl zítra přijít a pokračovat. Nevíme, jaký měl s dřevostavbou úmysl. Jak plánoval okna. Jak si představoval vnitřek.

Tak začínáme znovu. S respektem, ale po svém.

Velké okno je nádherné. Nakonec máme dvojsklo – uvidíme, jak moc to bude znát. Ale ten pocit, když stojíme uvnitř, koukáme ven a dům má poprvé tvář… ten už nám nikdo nevezme.