V zimě úl poslouchám, neotvírám
V zimě u úlů netrávím hodiny a nechodím k nim každý den. Přesto je to období, kdy mám pocit, že se o včelstvu dozvídám víc než během sezóny. Všechno se zpomalí, ztiší a v úlu zůstane jen to podstatné. Včely jsou stažené kolem matky v zimním chumáči a celý jejich svět se smrskne na udržení tepla a hospodaření se zásobami. Zvenčí se může zdát, že se nic neděje, ale uvnitř úlu běží nepřetržitý, tichý život.
Když přijdu k úlu, nespěchám. Často si s sebou beru fonendoskop a přiložím ho ke stěně úlu. Poslouchám. Ten zvuk není hlasitý, spíš připomíná hluboké, rovnoměrné šumění. Je klidné a vyrovnané a pro mě je to jeden z nejlepších signálů, že včely jsou v pořádku. Vibrace létacích svalů dělnic udržují teplo v chumáči a chrání matku, i když venku mrzne. Pokud slyším klidný zvuk, vím, že nemám důvod cokoliv dělat.
V zimě úl neotvírám. Teplota je příliš nízká na to, aby bylo možné úl dlouhodobě rozebírat, a každý zásah by včely stál energii, kterou si musí šetřit. Přesto se k úlům zhruba jednou za týden nebo za čtrnáct dní vracím. Ne proto, abych zasahovala, ale abych se ujistila, že včely bezpečně přezimují. Podívám se na česno, jestli není ucpané sněhem nebo mrtvolkami, a zkontroluji, že úl může volně dýchat.
Někdy úl velmi opatrně potěžkám. Jen nepatrně, nenápadně, abych měla představu o tom, kolik zásob včelstvo má. Pokud je úl stále těžký, včely mají z čeho brát. Když je ale lehký, vím, že už většinu zásob spotřebovaly a bude potřeba zvažovat další kroky. I tohle ale dělám s rozvahou a bez zbytečné paniky, protože v zimě včely nefungují tak efektivně jako v létě.
Když hodně mrzne, k úlům jdu jen výjimečně. Úl neotvírám, nástavky neposouvám a snažím se včely co nejméně rušit. V takových dnech je pro mě nejdůležitější, aby česno nebylo zaváté sněhem a aby měl úl zajištěné větrání. Otevřením úlu bych narušila chumáč a pustila dovnitř chlad, a to je přesně to, čemu se v zimě chci vyhnout.
I bez otevírání úlu se dá v zimě hodně vyčíst z detekční desky pod dnem. Stopy měli, drobky vosku nebo pylu mi ukazují, kde se chumáč nachází a jak se včely po plástech pohybují. Podle množství měli lze také sledovat přítomnost roztoče varroa a připravit se na jarní zásahy. Zima tak není obdobím nečinnosti, ale spíš tichého pozorování a sbírání informací.
Včelaření v zimě mě naučilo zpomalit a víc naslouchat. Ne všechno se musí řešit hned a ne všechno se dá ovlivnit. Někdy je nejlepší zásah žádný zásah. Když u úlu stojím v mrazivém tichu a pod fonendoskopem slyším klidné, rovnoměrné šumění, vím, že včely dělají přesně to, co mají. A mým úkolem je jim v tom nepřekážet.
